B12 Ultratisícovky 2021

VYSOKÁ (1024 m n.m.) - N 49°24.23685', E 18°21.64515'

Proběhlo v sobotu, 4. prosince 2021

Z deníku:

Náš závěrečný výšlap na kopec Vysoká měl začínat v 8 hodin u staré školy. Načasování bylo kritické, neboť nám jel bus z Horní Bečvy na Bumbálku, který jsme potřebovali stihnout. Krátce před srazem jsem ještě vyzvedával některé účastníky v Novém Jičíně. Časově to vycházelo docela natěsno a tak jsme dorazili na místo srazu jen pár minut po osmé, což jsem ještě považoval za přijatelné. Horší bylo zjištění, že tam stále ještě chybí nejmenovaná klíčová osoba, která měla brát auto a další účastníky. Po pár minutách však Luky nakonec dorazil a my jsme mohli, i přes obavy ze slabého výkonu Malfoyova plně naloženého auta, kvapem vyrazit ve složení: Renault – Malfoy, Šiška, Evča, Evič, Anet; Lancia – Tim, Mihal, Drgy, Marky, Jony, Aneta, Brittanica; Hyundai – Luky, Franta, Dora, Maruš.

Naštěstí se po cestě nestala žádná neočekávaná situace. Brittu a její úmysl vyzvracet se nepočítám, neboť byla důrazně upozorněna a nakonec si zvracení rozmyslela. Na parkoviště u zastávky autobusu na Horní Bečvě jsme dorazili s předstihem. Marky se aktivně ujala organizace hromadného nákupu jízdenek, což se jí i přes neukázněnost některých výletníku povedlo. Vyzbrojeni nejlepší ochranou proti pandemii té doby, totižto respirátory, jsme mířili na start pěší etapy. Po asi 15 minutách jsme vystoupili a ihned nasadili svižné tempo do kopce. Někteří z nás byli překvapeni přítomností sněhu, neboť jsme je uklidňoval, že tam sníh nebude. Naštěstí jsem dodal, že za tvrzení neručím, což mě zachránilo od nadávek. Počasí bylo vcelku pěkné, bylo pod mrakem, místy slunce, akorát ten všudypřítomný mrazivý vítr byl silnější, než jsem čekal. Již k první naší zastávce, prameni Vsetínské Bečvy, která byla jen pár set metrů od startu, jsme přicházeli roztroušeni. Zde nebyl čas se zamrzlým pramenem moc kochat a tak jsme se jen vyfotili a pokračovali v cestě po červené značce. Brzy jsme dorazili k Súkenické rozhledně, která je 27 metrů vysoká a je z ní nádherný výhled do širokého okolí, pokud tedy není zrovna zavřená tak jako dnes. Tak jsme se zbytečně nezdržovali a pokračovali. U hotelu Súkenická jsme se zastavili na výhled, který byl přímo ukázkový. Na severní straně byly krásně vidět kopce Slavíč, Travný, Lysá hora, Smrk, Kněhyně a zbytek Radhošťského hřebene. Zima hezky vybarvila čepičku jinak zelených kopců do stříbrna. Maruš vytáhla čokoládu, nabídla ostatním a když si většina vzala, vysypala znenadání zbytek čokolády na zem. Dále následovala chata Třeštík, kde si zimy užívaly děti na bobech. Když jsme je míjeli, povzdechli jsme si nad jednoduchostí dětského života. Vrchol Vysoká už se pomalu blížil, ale ještě před jeho zdoláním jsme se zašli podívat na další bod našeho itineráře, na pramen Rožnovské Bečvy. Byla to krátká a pohodová odbočka. Asi 70 výškových metrů ve strmém svahu. Navíc na vrstvě listí byla napadaná vrstva sněhu, takže to dolů šlo některým velice rychle. U studánky jsme se opět vyfotili a Luky si celý svah vyběhl a seběhl ještě jednou, neboť si chtěl dobrovolně odčinit zkratku, kterou si zkrátil podstatnou část prázdninového puťáku. Malfoy zase na dřívějším výšlapu vynechala jeden kopeček a tak si dala za úkol 200 dřepů. Jaká to příkladná poctivost a svědomitost. Vrátili jsme se zpět na stezku a brzy jsme vystoupali na vrchol Vysoká (1024 m.n.m.), kde jsme obsadili přístřešek a pustili se do svačin. Pak následovalo všemi očekávané vyhodnocení a předávání dárků a nášivek. Musím říct, že letošní účast mě překvapila a oproti předchozím ročníkům bylo mnoho zlatých nášivek. Doufám, že je obdarovaní budou hrdě nosit na viditelných místech a dělat tak reklamu. Vítr nás však nenechal se dlouho kochat a brzy pronikl našimi svršky a připomněl, že je čas se opět pohybovat. Ještě se ale pár diplomovaných specialistů vyfotilo ve studni. Dále už se šlo vcelku pohodově, neboť si každý uvědomoval, že už budeme jen klesat a taky, že jakmile sejdeme dolů, bude klid od těch otravných výšlapů, minimálně pro letošek. Monotónní cestu hřebenem jsme si zpříjemňovali hrou na babu. Místy ledovka vystřídala zmrzlý prašan. Zejména zamrzlé kaluže byly důvodem k radosti, neboť pod některými led držel, ale pod někým ne. Tato křivda se však dala nečekaným dupnutím napravit. A tak se stalo, že Maruš si kdoví proč trochu namočila boty. Po cestě se ukazovaly výhledy i na jižní stranu. Mohli jsme spatřit Vsetínské vrchy a v dáli i Javorníky. Vítr byl stále protivnější a to i když jsme procházeli lesem mezi stromy. Na Brittě už šlo poznat, že si výšlap moc neužívá a tak ji Marky po kratším zápase nacpala do batohu, kde se chvíli spokojeně nesla. Drgy také oblékla Anetu. V blízkosti Kotlové se k nám přidal zatoulaný pes. Zjevně utekl někomu z blízké chatky, ale nebylo v našich možnostech mu pomoci. Díky jeho vzhledu, který by se dal přirovnat ke kombinaci leonbergera a jezevčíka, ani nebudil pocit nebezpečí. Naštěstí se pak vytratil a my doufali, že šel domů. To už jsme však došli k rozcestí Pod Kotlovou, kde jsme opustili hřeben a počali klesat do údolí zpět k autu. Jak ubývalo výšky, ztrácel se i vítr, což bylo příjemné. Na začátku vesnice jsme míjeli cvičiště pro myslivecké soutěže a po chvíli jsme stanuli u aut. Rozloučili jsme se a vyrazili domů.

Tím skončil nejen náš poslední výšlap, ale i celá letošní série výšlapů Beskydská dvanáctka, která si dala za cíl více poznat nejvyšší vrcholy našeho pohoří, pod kterým žijeme. Podnikli jsme obyčejné, ale i rozmanité druhy výstupů, jako je třeba noční za východem slunce nebo zimní sjezd na lopatách. Také na puťáku si někteří zjistili své hranice. Ale vždy se nám podařilo zdárně vrátit domů. Některé kopce jsou nám notoricky známé, ale jiné už tolik ne. Právě na ty neznámé se můžeme těšit příště? Uvidíme.

Tim

Trasa: https://mapy.cz/s/metahobogu

Fotky:

MALÝ POLOM (1061 m.n.m.) - N 49°30.57147', E 18°35.88672'

Proběhlo v neděli, 7. listopadu 2021

Z deníku:

Výšlap na Malý Polom začal s mírným zpožděním. Dorka si popletla datumy a místo aby byla nachystaná tak v klidu vyspávala 🙂 U Staré Školy jsme se tedy rozdělili a auto s Timem, Šiškou, Drgy, Malfoyem, Evič a Miccchalem vyrazilo směr Morávka. Já s Maruškou jsme se rozhodli počkat na Dorku. I přes nemalé zdržení jsme na start dorazili dříve než posádka Timova auta a to jsme dokonce stihli vyzvednout i Jonyho. Na startu jsme se shledali s Barčou, Jirkou a Jarkem a pro změnu čekali na zbytek týmu 🙂
Cesta na vrchol Malého Polomu byla vedena nečekaně pohodovou trasou, dokonce 1. svačinku jsem si dával až skoro v třetině cesty u studánky Glodno voda. Cesta na vrchol byla strmější, ale nikdo si nijak výrazně nestěžoval. Na vrcholu nechyběla vrcholová fotka. Tim nás překvapil hezkým drobným dárkem, který údajně sám vytvářel.
Díky hezkému počasí jsme cestou mohli sledovat výhledy na vrcholy které jsme tento rok zdolali. Nakonec jsme všichni úspěšně dorazili k autům a odjeli domů. 

Luky

Trasa: https://mapy.cz/s/kolenurama

Fotky:

 

VELKÝ POLOM (1067 m.n.m.) - N 49°30.36798', E 18°40.25402'

Proběhlo v sobotu, 23. října 2021

Z deníku:

Sraz byl v 8: 30 u staré školy, ale vzhledem k tomu, že bydlím s rodinou v Hranicích a jeli jsme pro Jarka, náš první cíl byl Mořkov. Po vyzvednutí Jarka jsme se zařadili za Lukyho a jeli směr Velký Polom. Během cesty nabral Tim ještě pár lidí a také nás potkalo pár otravných semaforů. Za dobrou hodinu jsme byli na místě, ve vesnici Dolní Lomná. Cesta byla místy do kopce, ale protože to byl začátek, zatím nikdo nebrblal. Po chvilce, se před námi objevil krpál a byly jen dvě možnosti: buď to vylezeme a nahoře se budeme moci kochat  pohledem ze skal a nebo si to obejdeme po vrstevnici, ale žádné skály nebudou. Většina chtěla tu první možnost a tak nás čekal výstup. Nahoře byly opravdu skály a výhled byl neuvěřitelný. Kameny vypadaly jako by je tam dal nějaký obr a taťka si každou chvíli myslel že některý z nich spadne. Udělali jsme pár fotek a zase šli dál tentokrát s cílem Kamenná chata. Nejdříve se šlo z kopce a pak zase do kopce, prošli jsme kolem starého vleku a dostali se na mýtinu kde nalevo byla slovenská strana a napravo česká strana. Za necelých 10 minut jsme dorazili ke Kamenné chatě, která vypadala jako z pohádky. Pohádkovou atmosféru narušily plastové misky a plastové příbory. Když dojedl poslední člověk, vydali jsme se dál tentokrát už rovnou na samý vrchol. Těsně před vrcholem jsme narazili na státní hranici a potkávali stále více lidí. Po asi kilometru jsme se dočkali vrcholu na který vedla cesta kolem které byly mrtvé a suché stromy a tak to opravdu připomínalo pustou polom. Na vrcholu jsme se vyfotili a byli obdarováni čokoládou. Z vrcholu jsme jak kamzíci skákali z kamene na kámen a řítili se střemhlav dolů až na hezkou loučku i s posezením a živou vodou a chvíli si odpočinuli, avšak nemohli jsme tam sedět donekonečna a tak jsme se vydali dál. Z loučky jsme, chvíli po asfaltové cestě a chvíli přímo lesem mezi stromy, dorazili k lesnímu evangelickému kostelu. Závěr klidné cesty dolů nám zpestřil průchod přes ohradníky, kde nás přišel přivítat vůdce dobytčí rodiny. Jeho rohy byly opravdu strach nahánějící, tak jsme chytili naše nejmenší za ruce a mazali rychle pryč. To už jsme ale viděli naše auta a byli rádi, jak jsme si ten krásný den užili.

Barča

Trasa: https://mapy.cz/s/lopumahonu

Fotky:

SMRK (1276 m.n.m.) - 49°30'28.890"N, 18°22'12.015"E

Proběhlo v úterý, 28. září 2021

Trasa: https://mapy.cz/s/gegahozoba

Z deníku:

Sobotní ráno pro mnohé z nás znamenal sraz u staré školy v 7:30, ostatní byli nabráni po cestě stejně jako já. Čekala jsem na odvoz u Tobi sportu ve Frenštátě p. R.. Tim mi dal jasný popis! Jedeme 3 auta a první je modrá dodávka. Jakmile jsem viděla modrou dodávku, postavila jsem se do cesty a začala jsem mávat, bohužel to byl jeden dělník. Po chvíli přijel Tim se zbytkem účastníků. Cesta Timovým autem byla velmi pohodlná. Prostorné auto, kde když chcete otevřít okno, musíte mu pomoct a vzadu stůl který Malfoye v každé zatáčce bouchal do nohou. Po asi 20 minutách klidné cesty jsme dojeli na Ostravici, odkud jsme vycházeli. Naše první značka byla červená. Cesta byla příjemná. Nepršelo, jen tak akorát. Na první zastávce dělal Tim chutě, že si na vrcholu Smrku udělá buchtičky s krémem …… moc jsem tomu nevěřila. Při příchodu všech členů výpravy jsme se lehce občerstvili a šli dál. Cesta byla místy opravdu náročná - prudký kopec i lezení po kamenech a mlha která byla všude. Nikdo neremcal, že nemůže, nebo že ho bolí nohy. Těsně pod vrcholem jsme začali potkávat turisty a dokonce i jednoho borce s kolem . Minuli jsme pomník Johna Lennona, borůvčí kde ještě sem tam byly borůvky a pak náš vrchol Smrk. Na vrcholu bylo jen pár lidí. Jen škoda že byla mlha. Počkali jsme na Františka a Berťu, kteří měli vysílačku, do které Lukymu hlásil: jsme u nějakého hřbitova (pomník J. Lennona ) máme to ještě daleko? Bylo to jen kousek a kluci nás během chvilky došli. Udělali jsme pár fotek, někteří se převlékli a šli jsme směr převislá skála, kde jsme měli posvačit. Asi po 10 min. jsme ho našli, ale nebyli jsme všichni - někteří se zdrželi na vrcholu. Každý z nás si vytáhl něco dobrého, co si nachystal. Mihal svíčkovou, Šiška kuře na paprice a Tim svoje buchtičky a my ostatní klasiku studenou sváču. Šiška s Mihalem si začali chystat jídlo a v tom si Tim všiml že mu chybí buchtičky a puding, tak si aspoň ohřál mléko s cukrem. Mihal měl už horkou vodu na svíčkovou stačilo jí tam už jen nasypat… hmmmm nestihl to, vodu vylil a málem se opařil. Než přišla druhá půlka, stačil si svojí svíčkovou uvařit. Já jsem s Timem vyměnila domácí jablíčka za horké kafe a když jsme se všichni najedli, pokračovali jsme dolů po stezce Wolframu kterou jsme kousek šli. Cestou jsme viděli celkem dost borůvek, popadané stromy, které jsme přelézali a také mrtvé stromy. Naši nejmenší nám ukázali super mast proti bolení nohou, která byla velmi účinná. Jejich nožky chodily skoro samy. Po cestě jsme se zastavili u vodopádů a pak už jen klidná cesta k autům. Tam jsme se rozloučili a vydali se směr své domovy.

Evič

Fotky:

OSTRÝ (1044 m n.m.) - N 49°36.06577', E 18°39.42647'
SLAVÍČ (1055 m n.m.) - N 49°34.09405', E 18°35.30145'
TRAVNÝ (1203 m n.m.) - 49°33'43.569"N, 18°30'25.854"E

 

Třídenní puťák z Vendryně do Frýdlantu. Trasa: https://mapy.cz/s/kecenagame
Proběhlo 9. -11. července 2021

Z deníku:

Pátek 9.7.
Začátek puťáku mi nebyl přán, myslela jsem si, že už ani nepůjdu, což mě moc mrzelo, bo jsem se hrozně těšila. Nakonec  ale (díky Bohu pro mě) se jednomu členu výpravy udělalo špatně, tak byl vyslán rodič do Vendryně a já se měla rozhodnout, jestli chci jet. Dva měsíce příprav, chystání a nakonec v pouhých dvou minutách jsem si naházela věci do krosny a doufala, že mi nic důležitého nechybí. Jitka přijela před barák, nabrala mě a vyjeli jsme. Po cestě mi docházelo, že nemám karimatku, ani vodu. Což je jaksi problém. Naštěstí jsme měli zastávku na benzínce, tak aspoň tu vodu jsem měla vyřešenou. Cesta chvíli trvala, ale nakonec jsme se setkali s Lukym a Aďou na parkovišti u nádraží. Dokonce se mi vyřešil i problém s karimatkou, kterou jsem si mohla půjčit od Adi.

Jitka nás vyhodila v Oldřichovicích u vodárny, kde jsme si to s Lukym decentně zkrátili. Můj start nebyl vůbec jednoduchý, nějak jsem se nemohla rozejít. Nepřidalo mi ani to, že mi Luky utekl. Po nepěkné diskuzi s Mihalem přes messenger, jsem si rozbila tábor, musela sem něco malého sníst a najít ponožky do pohor, začala jsem litovat, že jsem šla. Na chatu Kozinec jsem s vypětím sil dolezla kolem půl 1. Zbytek osazenstva vařil oběd. Nadšeně mě přivítali: Tim, Mihal, Malfoy, Dora, Maruš, Barča, Evča. Kolovali nějaké řeči, že se mi ten puťák stejně nebude počítat, když jsme si to zkrátili. Tak to jsme si s bratrem ihned vysvětlili. Během jídla začalo pršet, rychle jsme se přestěhovali pod střechu. Po chvíli se bouřka přehnala a my posilnění kofolou jsme „konečně“ mohli vyrazit dál.

V čele vznikaly zmatky, bo šel Mihal první, což jak mi bylo vysvětleno, už zkoušel ráno a dvakrát se museli vracet. Takže šel pak první někdo, kdo pozná barvy a šli jsme dále po modré přes Velký Kozinec (752m.n.m). Cesta nám začala mírně stoupat. Na kótě 802m.n.m jsme si dali pauzu před nejhorším kopcem co jsem zatím zažila. Samozřejmě jsme nešli po žádné cestě, ale kolmo nahoru. Nechápala jsem naše benjamínky, jak se mohli do takového kopce ještě bavit. Já jsem po čtyrech nelezla jenom proto, že bych se už nezvedla. Šla jsem tak pomalu, že mě dostihla aj mlha, která vznikala po dešti. V 15:03 jsem psala nahoru, že už dál nejdu. Nečekala jsem, že to bude takový záhul. Hlavou se mi vířili nenávistné myšlenky, které raději nebudu rozvádět. Před vrcholem mi šel naproti troufalý Mihal, že mi pomůže s batohem. To jsem samozřejmě okamžitě zavrhla, s tím, že bude mít Timin určitě kecy, že mi to neuzná. Co jsem si nadrobila, to si sním. Po půl 4. jsem teda konečně stanula na vrcholu Ostrý (1044m.n.m), divné mi bylo to ticho od ostatních, až pak mi bylo prozrazeno, že dostali instrukce od Timina, že nemají říct ani slovo na mě a ještě že tak, bo bych se nejspíš otočila a šla zpátky. Po vrcholové fotce jsme se napojili zpátky na modrou a narazili na borůvkové galeje. Konečně jsem nešla poslední já, ale zdržovala hlavně Evča, která měla druhé vánoce.

Došli jsme k další chatě pod Ostrým a i přes Timové protesty si všichni sedli a udělali jsme další tržbu v podobě kofol a nanuků. Někteří prohlašovali, že tolik kofol co tady, nevypijí ani přes rok. Asi po půl hodině jsme šli dále na Kalužný a pokračovali po červené. Cesta byla konečně normální, ale už byla cítit únava. Na další turistické chatě Slavíč, jsme dorazili kolem půl 7 a byla opět zastávka, ale měli jsme zakázané si cokoliv kupovat! Nicméně výhled byl nádherný, tak jsme se aspoň kochali, vyfotili s medvědem a pokračovali po neoznačené cestě přes Mizerov (965m.n.m.) Po půl 8 jsme konečně narazili na pěkný plácek u cesty a začali připravovat večeři. Malfoy chtěla opéct špekáčky, ale nikdo nesdílel její potřebu, tak byla nucena si udělat oheň jenom pro sebe, byla tak šikovná, že jsme si nestačili ani všimnout, že už hoří. Mihal a já jsme si dělali těstoviny v sáčku, Tim musel mít něco extra, tak si dělal jakousi vaječnou směs se salámem a kečupem na chleba a k tomu si ještě uvařil čaj, který jsem u něho asi ještě nikdy neviděla pít, Evča si vařila hovězí polévku s chlebem, podle svého vyváženého jídelníčku. Ostatní měli studenou večeři.

Začalo se stmívat, tak nastal čas si stavět přístřešky, Luky si postavil střechu z pláštěnky, Barča s Maruš spali ve stanu, Evča s Mihalem si věšeli hamaky na stromy a vymýšleli střechu nad sebou, Malfoy měl postavený jakýsi patvar z plachty stanu a my s Timem stavěli dokonalé áčko z celty. Dorka se rozhodla vyzkoušet mou nevyužitou hamaku a s pomocí Evči to dotáhli do zdárného konce. Postupně utichali hovory a s příchodem tmy jsme se soukali do spacáků. Ticho noci přehlušilo jenom Timův záchvat smíchu, při pohledu na fotky z dnešního dne, hlavně při pohledu na Malfoye. Potom začal na mé jednoduché otázky mlít něco o tom, že chce být první ve vesmíru a to byl signál, že už je čas jít spát.

Sobota 10.7.
Ráno jsem sem vzbudila jako první kolem 6té, protože mi byla kosa v noci, tak jsem vstala a šla se nahřát na druhou stranu na sluníčko. Bylo tam tak krásně. Chvíli po mojem návratu se začali probouzet i ostatní, byla jsem zmatená z Dorky, byla uvázaná na jiném stromě než večer! Mihal, který už taky vstával, mi vysvětlil, že ji v noci přemístili k sobě pod plachtu, protože ta její pořád padala. Timův ranní rozkaz zněl jasně: v 9 hodin odchod! A vypadal dost nekompromisně, tak jsme začali chystat snídani. Nejvíc mě asi pobavil Mihal, který neodhadl 120ml vody, tak místo jedné kaše si musel dát dvě, což nezvládal sníst ani při přidání borůvek a jeho slavných ořechů. Ještě, že mu mohl pomoc Luky. Zbytek snídal taky kaše, nebo pečivo.

Po snídani jsme začali balit, Tim opět, jak je jeho zvykem, vylezl ze spacáku až těsně před odchodem, což jsem byla v pěkné nevýhodě, protože mi ležel na pláštěnce! Ale i tak-kupodivu- jsme v 9 byli všeci sbalení, dokonce i Evča, což jsme nečekali. Za další půlhodinky jsme stanuli na Slavíči (1055m.n. m), udělali foto a pokračovali Timovými cestami ke studánce, kde jsme si napustili petky a pokračovali dolů kamsi k Uspolce, kde jsme měli v plánu se okoupat. Tam na nás už čekali Anet, Marky a nakonec se k nám vrátila aj Aďa.

Voda byla příjemně ledová, pak jsme se posilnili a vyrazili na další (už poslední) ultratisícovku. Tentokrát jsme šli po žluté, která vedla nad nádrží Morávka. Kolem druhé hodiny byl čas na oběd, já si netroufla do kopce plnit žaludek. Ostatní ale byli jiného názoru a vařili si jídlo.

U Kobzoka jsme odbočili a valili do ještě mírného kopce až k rozcestí pod Malým Travným. Timin se už z dálky na mě blbě usmíval a mě bylo jasné, že je zle. Při pohledu na ten stoupák se mi udělalo špatně.. Z prvu jsem si říkala, že to je jak Březí stezka na Spálově, ale neměla konce! Ještě že tam byl tak nádherný výhled, alespoň ze začátku. Pak to semnou šlo z kopce, čím víc se šlo do kopce.  Přemýšlela jsem nad názvem MALÝ TRAVNÝ, MALÝ?! Malý opravdu nebyl, cca 3 km stoupání bylo velmi náročných, ani jsem nevěřila, že bude vůbec konec. S Anet jsme se konečně dostali na jakoby vrchol (1100m.n.m), ale nikdo tam nebyl, vlastně tam nebylo vůbec nic. Pokračovali jsme dále na Velký Travný a to už jsem cítila, jak mě opouštějí  síly,i když už nebylo žádné velké stoupání. Nakonec jsem se teda dostala na vrchol (1203m.n.m) kolem půl 5, a prý na mě zase tak dlouho nečekali, ale nevím jestli to nebyla spíš milosrdná lež.. Dlouho jsem si nevydechla a následovalo vrcholové a poslední foto.

Cesta dolů taky stála za to, to jsem cítila, že mi slezou aj nově narostlé nehty na palcích. Jsme šli snad po sjezdovce, nebo co, nekonečný kopec dolů. Cesta do vesnice Krásná vůbec krásná nebyla. Po žluté jsme se teda dostali až dolů a lehli jsme k nějaké občerstvovací boudě, bylo už  8 a bylo třeba hledat místo na spaní. Já a pár dalších bychom klidně spali na místě, ale Timin nakonec rozhodl, že půjdeme ke studánce a tam něco najdeme. Prý tak 2 km. No, byli to nejdelší 2 km v životě, všechno mě už bolelo, ale naštěstí jsem nebyla jediná, bylo nás víc už unavených, není divu, dyť jsme dneska ušli cca 24 km! Cestou kolem autobusové zastávky, jsme si fotili jízdní řád a byli jsme přesvědčeni, že ráno jedeme domů za každou cenu. U studánky jsme si nabrali vodu, Tim a Mihal hledali místo, nakonec po chvíli našli ten nejvyšší statek v okolí, podle slov Malfoye a s dovolením majitele, jsme mohli přespat. Rychle jsme si uvařili večeři. Při ní jsme zjistili, že Evča neumí zapálit oheň zapalovačem, to jsem ještě neviděla! Postavili se dva stany, zbytek spal pod širákem, Malfoy pod igelitem. Po 11cté opět všechno utichlo.

Neděle 11.7.
Od 4 hodin ráno, jsem čekala na sluníčko, byla mi zase zima. To vyšlo kolem 6té a hned hřálo, což byla paráda! K tomu jsem si uvařila kafé a posnídala. Začali se budit ostatní, Timin začal do nás, rozhodnutých odjet, hustit, že to dáme a dokonce začal hledat kompromis, že bychom tu Kykulku obešli. I když jsem měla puchýře, bolel mě každý sval a kolena, tak jsem si řekla, že to s Malfoyem dáme! Odchod byl tentokrát v 8, abychom mohli jít pomalu a nikam se nehnat. S námi se rozloučila Anet, která pospíchala do Zlína a Barča, která toho měla taky už dost. My šli dále po zelené, a opravdu jsme šli pomalu, alespoň já a Malfoy. Po víceméně malém stoupání jsme dorazili na Kyčerka-sedlo, byla chvilková pauza, kde se řešili další termíny B12, jsem si byla jistá, že nedám už ani jeden.

Dále se šlo jakousi neznačenou cestou na Tanečnici-sklad a z tama po zelené na rozcestí Hradová. Kupodivu se mi šlo dobře, ale nikdo mi to nevěřil. I když se nad námi stahovali mračna, vařil se oběd. Timin zas cosi smažil na pánvi, Marky převařila polívku v hrníčku a já pomohla Malfoyovi od zásob, bo jsem už měla jenom věci na vaření a to se mi nechtělo vytahovat.  Jak začalo pršet, byli jsme rychlostí blesku sbalení, oblečení v pláštěnkách a valili jsme dolů po modré. Nad námi lítali blesky, nebála jsem se, to nemohu říct. V nižší nadmořské výšce už to nebylo tak hrozné, akorát ta nekonečná cesta přes Borovou do Frýdlantu. Po druhé hodině jsme dorazili na nádraží a hodinku čekali na vlak, to jsme si zpříjemnili samozřejmě kofolou, nanukem a brambůrkami.  Ve vlaku jsme nahrávali fotky do jednoho alba a postupně odpadávali únavou. S Mihalem jsme se rozloučili v Mořkově, v Hostašovicích na nás čekali auta a po rozloučení jsme vyrazili domů.

Pořád nemohu uvěřit, že jsem to dala, i když v jakém stavu. Byla to sranda, zoufalství, bolest, sáhnutí na dno svých sil, alespoň pro mě osobně, ale jsme ráda, že jsem to mohla absolvovat.
Díky Time za příležitost, víru, že to zvládneme a za úžasný zážitek.

Šiška

Nejlepší hlášky:

Mihal: Kdyby někdo chtěl, tak mám červy. (sušené)
Malfoy: A neměl by sis s tím jít do nemocnice?

Při stavění přístřešků:
Malfoy: Mihale, jestli mi shodíš ten stan, tak ti rozřežu tu tvoji kilometrovou šňůru na malé kousíčky!
Mihal: To by si musela dojít ke mně domů.

Šiška: To bych šla radši rodit, než jít znova na puťák..

Při cestě na vlakovou zastávku:
Malfoy: Jsem dneska slíbila Timinovi, že ho „zabiju“, ale už ho nedohoním.

Tim: Jestli zítra vylezete na Kykulku, tak bych byl na vás i trochu hrdý.
Malfoy: A ty budeš zítra mrtvý!

Luky se vracel zpátky na místo, kde jsme seděli
Luky: Nezapomněl tu někdo něco? Třeba zas Tim hrnek?
Malfoy: Tentokrát by letěl do křoví.

V Hostašovicích při výstupu
Šiška: Ty jo, kam až ten vlak jede? Já jsem si už schovala hůlky!

Mihal se rád dělil o jídlo, několikrát denně se ptal: Nechcete někdo oříšky? Nechcete někdo kedlub?Malfoy poslední den: Mihale, nechceš igelit?

Po vaření přišla Maruš s natrhanou trávou.
Maruš: Nechcete někdo na umytí?
Tim: Ne díky, mám vodu.

Po cestě z Travného
Timin: Vraťte mi ten hrnek, nebo nechám jít první Mihala!

Luky při pohledu na blížící se Šišku v dešti:
O berličkách, hnáty křivé, pod plachetkou osoba... Jsem si nemohl pomoct.

Šiška: Jsem si nemohla vzít ráno hůlky na wc, když drží celtu a Timin spal.
Malfoy: Já bych si je klidně vzala.

Evča se bavila s Malfoyem o krevních skupinách:
Evča: Moji rodiče jsou nuly, takže já musím být taky nula.

Fotky:

 

KNĚHYNĚ (1256 m n.m.) - 49°29'44.530"N, 18°18'47.669"E

Proběhlo v sobotu, 12. června 2021

Trasa: https://mapy.cz/s/gemupebaza

Z deníku:

Některým zazvonil budík o půlnoci, jiným zase 00:45 a někteří ani oka nezamhouřili. Ať už to bylo tak, či onak, či úplně jinak, v 1:30 se před Starou školou shromáždilo 10 odvážlivců a jeden přistoupil po cestě. Jmenovitě: Luky, Maruška, Dorka, Tim, Mihal, Eliška, Marťa, Emča, Malfoy, Drgy + Annie (pejsek) a Evča.

Ve třech autech jsme se vydali směr Frenštát pod Radhoštěm až do vesničky Kunčice pod Ondřejníkem, kde jsme zastavili na parkovišti u Koliby pod Stolovou. Rozespalí jsme se vykolíbali z aut a pomalu se vydali do temného lesa pouze za svitu našich čelovek. Cesta byla již od začátku docela strmá, ale my jsme i přesto nasadili svižné tempo, abychom stihli být na vrcholu včas na východ slunce.

Ze začátku jsme šli naprostou tmou a jak čas utíkal, tma začala ustupovat a ve slabém světle rozbřesku jsme mohli pozorovat siluety stromů. Cestou nahoru jsme nepotkali žádného človíčka, pouze jsme vyrušili pár obojživelníků, a dokonce i modrého slimáka (pro znalce Modranka karpatská). Asi okolo čtvrté hodiny ranní se pomalu probouzeli ptáci a doposud tichým lesem se začal linout jejich okouzlující zpěv.

Chvíli před skutečným východem slunce jsme omylem sešli ze stezky a nemohli najít cestu zpět. Během hledání jsme narazili alespoň na místo, odkud byl nádherný výhled na Lysou horu, za kterou se před pátou hodinou začala objevovat žlutá koule vycházející nad obzorem. Zde jsme se všichni pokochali výhledy, občerstvili, vyfotili nespočet fotek, polemizovali nad balíky sena či krávami a po půl hodině jsme se rozhodli opět hledat ztracenou cestu. Dokonce jsme poblíž objevili náhodný kříž, u kterého jsme si udělali skupinovou fotku.

Po asi hodině bloudění jsme konečně opět našli červenou stezku. Měli jsme takovou radost, že jsme svým hlučným povídáním vzbudili nejméně tři turisty, kteří přespávali v přístřešcích. Vydali jsme se směr Čertův mlýn, kde jsme zastavili na odpočívadle, abychom se občerstvili. Někteří tuto příležitost využili k pořízení uměleckých fotek na dřevěném chodníku. Dále jsme pokračovali na vrchol Skalka a dále až pod Tanečnici. Krátká zastávka nesměla chybět ani u Bystrého vodopádu, kde si někteří opláchli obličej a jiní se pouze pokochali proudící vodou a květinami v okolí. Vesele jsme pokračovali po zelené trase a přemítali nad tím, co budeme dělat po návratu domů, když v tu chvílí jsme zjistili, že jdeme špatně a musíme se vrátit. Kolena mnohých z nás se v tu chvíli ozvala, když opětně zažila stoupání do kopce. Po chvíli jsme byli zpět na správné cestě a svižným krokem jsme zdolali poslední dva kilometry až do cíle, kde na nás čekala naše auta. Unavení, ale s úsměvem na rtech jsme se už jen rozloučili a vyrazili každý do svých domovů. Padl sice návrh vyjít si ještě na protější kopec Ondřejník, ale usoudili jsme, že ten si necháme zase na jindy.

Za sebe mohu říct, že jsem si výšlap velice užila a chtěla bych poděkovat Timovi za jeho organizaci a každému účastníkovi za velmi příjemnou společnost.

PS. Doporučuju si tam zajít na borůvky, kterých bylo všude plno. Snad ale nezabloudíte tak jako my 😉

Evča

Fotky:

VELKÝ JAVORNÍK (918 m.n.m.) - 49°31'38.860"N, 18°9'39.696"E

Proběhlo v sobotu, 22. května 2021

Trasa: https://mapy.cz/s/cokefeluto 

Z deníku:

Další ze dvanácti výletů do Beskyd se uskutečnil 22. Května. Hlavní část skupiny se sešla v 8 hodin u staré školy v Hodslavicích. Můj bratr a já jsme se připojili až na hostašovském nádraží, odkud jsme už šli v plném počtu. O počasí by se dalo říct, že nebylo ani teplo, ale ani moc zima a bylo zamračeno.

První přestávka na svačinu byla asi půl hodiny od nádraží. Potom začala cesta stoupat, až jsme došli nahoru na hřeben. K tomuto úseku cesty bych ještě ráda podotkla, že začalo kapat. Dosáhli jsme hřebene a pokračovali dál po červené, směr Velký Javorník. Jelikož v ten den na té samé trase pořádala obec Hodslavice akci pro rodiny s dětmi ,,Palackého stezka“, míjeli jsme na cestě pár checkpointů. Když jsme došli po hřebenovce až pod Javorník, bylo už okolo 12ti hodin. A také už nekapalo, nýbrž doopravdy pršelo. Takže jsme byli rádi, když jsme dorazili k dalšímu stanu, kde byl oheň a něco teplého ke koupení. U ohně jsme se ohřáli, vypařili přebytečnou vodu z oblečení a měli zase lepší náladu. Nakonec přestalo i pršet.

Někteří účastníci výletu se na tomto bodu trasy odpojili. Asi deset zbývajících lidí se ohřátí, usušení a zakouření vydalo dál, aby dorazili posledních 7 km na Velký Javorník. Dobrá nálada nastartovaná ohněm a obědem  byla teď celkem potřeba a co jsem tak chodila po skupinkách, většina lidí kolem mě si ji dokázala udržet, ať už probíráním knih, filmů a příběhů, nebo opakováním dějepisu.

Takhle jsme tedy došli až na rozcestí k Malému Javorníku, kde nás čekala menší příhoda. Na lavičce pod rozcestníkem ležel batoh. Mysleli jsme si, že je někoho z nás, a tak jsme zastavili. Když jsme ale zjistili, že nikdo nechybí a každý má svůj batoh na zádech, začali jsme debatovat, co s ním. Pak jsme batoh otevřeli a snažili se najít nějakou stopu po identitě majitele (a hlavně nějaké peníze 🙂 ). Napjatě jsem přihlížela a přemýšlela, jak různě by to mohlo skončit (třeba je majitel už dávno na Javorníku, postrádá peníze, nemůže si koupit guláš, bude rád, když mu tam ten batoh přineseme). Ještě jsem nedomyslela, přeletěl sportovec, přihlásil se k batohu a bylo po zážitku.

A tak jsme šli dál. Celou cestu se už asi nic zvláštního nestalo až na Javorník, kam jsme dorazili něco před čtvrtou, dojedli veškerý proviant, vyšli na rozhlednu, cestou dolů spočítali patra (samozřejmě že už nevím, kolik jsme napočítali), vyfotili se a šli nejkratším možným sešupem dolů až na parkoviště, kde jsme se rozešli.

Výšlap byl moc fajn, jako ostatně každý jiný B12, i když mi připadal nejmokřejší ze všech, na kterých jsem byla, ale alespoň byla nějaká ta legrace.

Pavla

ROPICE (1083 m n.m.) - 49°35'49.228"N, 18°35'13.537"E

Proběhlo v sobotu, 24. dubna 2021.

Trasa: https://mapy.cz/s/ragocabeme

Z deníku:

Toho času bylo vládní opatření nevlídné k organizování jakýchkoli hromadných akcí, tak jsme se rozhodli se Šiškou, která je moje sestra, že si zajdeme na výšlap na Ropici sami. Sedli jsme do auta a vydali se nakoupit nějaké jídlo. Po cestě jsme potkali pár stopařů a tak jsme je nabrali. Slovo dalo slovo a z nich vypadlo, že se jdou projít na Ropici. Jaká to náhoda. Po nákupu v obchodě jsme poblíž zahlédli povědomé auto. Bylo to auto plné rodinných příslušníků, žijících v jedné domácnosti. Oznámili nám, že by se chtěli někam projít a že v tento den si vybrali Ropici. Dohodli jsme se, že pojedeme spolu. Samozřejmě za dodržování bezpečných odstupů aut, platných dle zákona o silničním provozu. Cesta do vesnice Řeka byla víceméně monotónní, jen místy nám ji zpříjemňoval spletitý systém uzavírek a objížděk.
Když jsme dorazili na parkoviště a připravovali se na výstup, přijelo a zastavilo u nás povědomé auto. Bylo to auto také plné rodinných příslušníků. Že prý jedou kolem a že, když už jsou tady, si chtějí vyjít na Ropici. Vypadá to, že Ropice je poslední dobou velmi oblíbená turistická destinace, kam si to míří většina kolemjdoucích.
Výšlap tedy začal v Řece kolem 9. hodiny ranní. Sešlo se nás 12 náhodných kolemjdoucích, jmenovitě Luky, Jarek, Mihal, Drgy, Šiška, Anet, Evča, Dora, Maruš, Verča, Miky a Tim.
První úsek cesty byl veskrze pohodový. Nikde nebylo po sněhu, se kterým jsme nepočítali, ani památky, tak jsme byli rádi. Stoupali jsme po zelené značce, která vedla zpevněnou cestou. Jelikož šlo o dlouhé stoupání, začaly se tvořit samovolné rozestupy mezi skupinkami z čehož by měli naši zákonodárci radost. Pro svačinku jsme využili bukové kmeny, volně ležící podél cesty (samozřejmě jsme je nejedli, jen jsme na nich seděli). Poté už se stoupalo daleko příjemněji. Ne však nadlouho. Žlutá stezka, na kterou jsme přešli v Gutském sedle, vykazovala známky mokrého sněhu. S přibývající výškou přibývalo i sněhu. Při závěrečném stoupání na vrchol Javorový již byla sněhová pokrývka souvislá. Naštěstí to však byl sníh mokrý a tající, takže nám nožky nemrzly. Na vrcholu jsme se vyfotili a občerstvili. S příslibem toho, že dále už nebude stoupání a bude i méně sněhu jsme s optimismem vyrazili po modré na Šindelnou. Onen zmíněný příslib vzal rychle za své. Stoupání už sice nebylo tak velké, zato se ale zvětšovala vrstva mokrého sněhu. Na celém hřebeni bylo sněhu po kolena, místy snad i metr, což značně ztěžovalo prošlapávání cesty. Buďto nás předchozí šlápoty udržely, nebo jsme se propadli ještě hlouběji. I přes vědomí, že je před námi už jen pouhých 10 kilometrů, některé účastníky nadšení opouštělo.
Za zvuku čvachtání vody v botách jsme dorazili na vrchol naší veskrze náhodné výpravy na Ropici, kde bychom si užívali krásných výhledů na Těšínsko na sverení straně a na Beskydy na straně jižní, kdyby však tyto výhledy nebyly zastřeny stromy. Pojedli jsme, zdokumentovali fotografiemi naši přítomnost následným generacím a vydali po červené směrem na Ropičku. Cestou dolů jsme si pochmurnou náladu notně vylepšili zběsilým a místy nekontrolovatelným během z prudkých svahů. Někteří z nás se i dokonce vyváleli ve sněhu, což ostatním výrazně zlepšilo náladu. Raději však z důvodu možného posměchu nebudu Verču jmenovat.
Závěrečné klesaní po zelené a následně žluté stezce proběhlo bez vetších problémů. Místy nás dokonce překvapil výhled do Řeky. Taktéž nejmenovaný Miky zkoumal mez pružnosti větve na padlém smrku. Výsledky jeho zkoumámí byly velmi zábavné. S ubývající výškou ubývalo i sněhu a brzy jsme došli zpět k autům na parkovišti.
Zde následovalo už jen nerealizované pochvalování si výšlapu a poté jsme se rozdělili do aut zejména podle rodinné příslušnosti, či nahodilosti stopařů.
Myslím, že nebýt toho sněhu a zarostlých výhledů, vůbec bychom si tento výšlap neužili. Takhle se to ale víceméně povedlo a nikomu nepřicházely na mysl žádné projevy nespokojenosti, nebo jsem si toho alespoň ani trochu nevšimnul. Rozloučili jsme se a náhodně vydali domů s očekáváním dalšího podařeného výšlapu.

Tim

Fotky:

LYSÁ HORA (1323 m.n.m.) - 49°32'49.401"N, 18°26'50.900"E

Proběhlo v sobotu, 13. února 2021

Trasa: https://mapy.cz/s/rajecepubu 

Z deníku:
Délka trasy 11,4 km plus kilometry skvělých zkratek, které mají obtížnější terén, ale za to jsou dvakrát delší.

Účastníci výpravy tak, jak jsem je stihla poznat: Evička - kamarádka, která nás pozvala; Kuba - můj kamarádský bratranec; brácha Štěpán – ten, který mi nesl svačinu; 3X Štěrbovi - ti dlouháni, se kterými jsme přijeli; Eviččin bratr Mirek a jeho krásná manželka Verunka č. 1; Josef ala Fojes a jeho krásná manželka Verča č. 2 (ale také je to jednička); Amča s kamarádkou Joankou; kluk bez čepice s docela netypickým účesem, jehož jméno určitě začíná písmenem J.; Tim - vedoucí výpravy, kterému chutná bublinková Milka; jeho kamarád se zamrzlými vousy; Anet - s nejlepším dopravní prostředkem, na kterém jsem ji žel neviděla jet; dobíhající nás Šiška - původ její netypické přezdívky je mi stále záhadou; roztomilá holčička se svými rodiči, kteří podle mě závodili, kdo bude dříve dole; taktéž nezdolná Malfoy - která přežila těžké vyražení dechu; mladší klučík, který projevil nezdolnou odvahu a vytrvalost, že se jako nejmladší člen rozhodl s námi vyrazit a ještě spousta dalších lidí, které jsem blíže nestihla poznat.

Účastníci jmenovitě: Jony Blažek, Anička, Joanka Blažková, Jarek Tesař, Barunka Martochová, Drgy (Katka Drgová), Maruška Sulovská, Eva Sulovská, Luky Sulovský, Adélka procházková, Martin Procházka, Dorka Kudělková, Amča Kudělková, Sylva Kristková, Mihal, Malfoy (Martina Býmová), Šiška (Lenka Šitinová), Tim Kyselý, Anet Hromádková, Verča a Josef Kudělkovi, Evča, Verča a Miky Frankovi, Ema a Štěpán Kostelníkovi, Jakub Černoch, Pája, Marek a Kuba Štěrbovi. Fakt díky Evi, toto bych opravdu sama nedala. Ale už začínám chápat, proč je těch vrcholů 12, možná, že na tom posledním už budu všechna jména znát 🙂

Teď bych ráda popsala trasu: Nejprve jsme šli dlouho nahoru a potom jsme jeli rychle dolů… je mi líto, ale na víc se nezmohu. Pokud byste se však chtěli dozvědět více detailů ohledně trasy, tak se obraťte na Tima nebo i na jiného člena skupiny, obdařeného smyslem pro orientaci. Raději se však pokusím vylíčit atmosféru panující na naší výpravě. Ačkoli je tato skupina velmi rozmanitá, spojuje ji jeden cíl, tím cílem je nejvyšší hora Moravskoslezských Beskyd. A jak praví přísloví „V nouzi poznáš přítele“- tak ačkoli nevím, jak velká nouze Lysá je, pro budování přátelství byla spousta příležitostí. Cestou vzhůru jsme se postupem času začali dělit do menších hloučků podle toho, jaké kdo nabral tempo. Na první místo měl našlápnuto hlouček dobrodruhů, který se však pozdržel při zdolávání neschůdné zkratky. Za pochodu jsme se kochali pohledy na ledovou krásu kolem nás a při uhýbání rychlíkům jedoucích shora jsme se těšili, až budeme na jejich místě. Nemohu napsat, kdo dorazil na vrchol jako první, já jsem to totiž nebyla :)). Na vrcholu nás čekal hlavní a nejdůležitější bod výletu, a to je svačina, jmenovitě Timova oblíbená bublinková čokoláda a samozřejmě také společná vrcholová fotka, jako důkaz, že jsme výšlap nahoru všichni přežili. A teď hurá dolů…cestu dolů si pamatuji jako jednu velkou docela studenou a hodně rychlou bílou šmouhu, ale pokusím se vybavit si i něco víc :). Než jsem se pustili dolů, stihla jsem vyfasovat igelitku a také si prohlédnout další z typických i netypických dopravních prostředků. Nejvíce mě oslovil originální, ručně vytvořený dopravní prostředek Anet. Nejúspěšnější byl však vláček – sněhová dopravní vozidla, za sebe umě zapojená. Nepříjemností u takovýchto vláčků však je, když se každý vagonek rozjede jiným směrem, to se vlak rozpadá a vagony musí hledat vlastní způsob pohybu směr dolů. Z výletu si také vzpomínám na drastické vytahování jedné účastnice z okraje srázu, vyražení Malfojina dechu nebo rychlou cestu na igelitce kámen nekámem. Všichni jsme nakonec zdárně dorazili dolů, jako roztomilí omrzlí Santové, plní skvělých dojmů, příjemně utahaní a věřím i natěšení na příště.

Ema

Fotky:

RADHOŠŤ (1129 m.n.m.) - 49°29'32.551"N, 18°13'19.879"E

Proběhlo v sobotu 23. ledna 2021 za účasti 23 lidí.

Trasa: https://mapy.cz/s/puzekutube

Z deníku:

Sraz byl v Hodslavicích u staré školy v 8:30. Zde jsme se rozdělili do tří skupin, které budeme z čistě rozlišovacích důvodů nazývat skupinami A, B a C.

Složení bylo následující:

Skupina A:

• Vůz: Fiat Punto, bílý, motor 1,2 16V 59 kW, 2005, ABS, klimatizace, bluetooth AUX a parabolické zrcátka, bohužel bez zadních hlavových opěrek, s drobnou závadou na katalyzátoru a mírně vytlučenými silentbloky na zadní nápravě (nic vážného, když se pustí rádio, tak to vepředu skoro ani nejde slyšet :))
• Členové posádky(abecedně): Anet, Evča, Miky a Veru

Skupina B:

• Vůz: Hyundai i30 kombi, šedý, 1,6 81 kW, 2015, max. rychlost 188 km/h, s pozoruhodně nízkým korigovaným součinitelem absorpce 0,51 m3 a spotřebou 4,4 l/100km
• Členové posádky: Dorka, Franta, Lenipa, Luky, Maruška

Skupina C:

• Vůz: Opel Zafira B, šedý, motor 1,8 MPI údajně Fiatu, sedmimístný
• Členové posádky: Eliška, Malfoy, Marta, Mihal (přibrzdili mu v Mořkově a otevřeli dveře, aby mohl naskočit), Šiška, Tim

Kolem 8:50 všechny skupiny vyrazily svými vozy v pořadí skupin C, B a A směrem na Pindulu. Na konci Mořkova přibrala skupina C na palubu Mihala.
Na Pindulu jsme dorazili někdy po 9:15. Zde se k nám přidali další členové výpravy: Ema, Kuba, Kuba, Marek, Pája a Terka z Kopřivnice (VW Sharan 1,8T 20V 110 kW, stříbrný, sedmimístný) a také Kristýna a Samanta z Frenštátu. Mírně mrholilo, někteří by řekli, že skoro pršelo, ale na deštník to i tak nebylo. Vydali jsme se po cestě, která na mapách.cz nese označení Radegastův okruh 4. Neušli jsme ani kilometr a kromě kapek deště začaly vzduchem létat sněhové koule. Po chvíli nás zastavili projíždějící myslivci a upozornili nás, že na cestě, kterou procházíme, probíhá hon na divokou zvěř. A také na to, že touto cestou na Radhošť obvykle nikdo nechodí. To nám však nevadilo. Pokračovali jsme dál a  zastavili jsme se až pod kaskádami na Radhošťském potoce, abychom se posilnili a pořídili společnou fotografii.Z mírného kopečka jsme pak scházeli směrem do Trojanovic a před začátkem obce jsme odbočili a napojili se na zelenou turistickou trasu vedoucí z Ráztoky na rozcestí Radhošť-hřeben. Odtud na Radhošť už to bylo jen do kopce. Déšť se sněhem vykouzlily na cestě nádhernou břečkovou klouzanici, která přiměla pár šťastlivců nasadit nesmeky. A tak jsme klouzali do svahu a ze všech sil ukrajovali metr po metru. Chvílemi nás vpřed tlačila už jen vidina slibovaných překrásných výhledů. A taky vidina řízků. Břečková klouzanice se postupně měnila v klouzanici sněhovou, což značilo, že budeme brzy nahoře. Jaké zklamání, když jsme se vyštrachali až na hřeben abychom zjistili, že je zde tak hustá mlha, že nejde vidět ani na deset metrů! Aspoň že jsme měli ten řízek. Na hřebeni jsme také pořídili další společnou fotografii (kde kromě členů výpravy a jednoho cizince v pozadí nešlo vidět zhola nic) a pokračovali jsme na vrchol výpravy.Zde jsme se ve stejném stylu vyfotili ještě u sochy Cyrila a Metoděje a pokochali se výhledem do dáli na to krásné nic. Někteří z nás nakoukli do otevřené kaple a poslechli si píseň pana kostelníka a pak už to s námi šlo převážně z kopce. Cesta dolů byla vítanou změnou. Samou radostí jsme metali salta, bořili se do sněhu, váleli se z kopce dolů a vesele si podkopávali nohy. Během sestupu někteří z nás zabloudili. Nakonec se nám však podařilo najít cestu zpět. Abychom si návrat ke druhé skupince zpestřili, brodili jsme se sněhem pouhých dvacet metrů níže pod vyšlapanou cestou :D. Na konci výpravy nás čekala odměna v podobě velké břečkové klouzačky směrem k parkovišti. Když jsme dorazili k autům, byli jsme všichni durch mokří, ale to nám už bylo jedno. U aut jsme se opět rozdělili do předem určených skupin a vyrazili domů vysoušet vše, co jsme měli na sobě a pořádně si odpočinout.A taky se těšit na další výpravu ze série B12! 🙂

A teď data:
Délka trasy podle map.cz: 16,2 km
Skutečně najito: ~25000 kroků, 18,8 km (x23 lidí to dělá 432,4 km, což je skoro půlka cesty do Chorvatska)
Předpokládaná doba výšlapu podle map.cz: 5 hodin a 37 minut
Skutečná doba výšlapu: ~6 hodin i s přestávkama na konzumaci poživatin
Nejnižší bod: 542 m.n.m.
Nejvyšší bod: 1128 m.n.m.
Celkové převýšení: 690m
Spáleno tuků: 709 kCal, 91 g/os

Kolik se toho snědlo a vypilo*:
1x řecký jogurt ovocný
2x ovocná mřížka
1x obložený chléb
2x rajče
8x sendvič se salámem a sýrem
3x oplatka Mila
3x oplatka Delissa oříšková
1x oplatky Disco
0,5x jablkový štrůdl
0,5x rohlík se šunkou a pomazánkovým máslem
1x musli tyčinka v bílé čokoládě
6x toust
4x čokoláda
1x rohlík s pomazánkovým máslem, šunkou a sýrem
5x ovocná kapsička Kubík
2x jablko
2x mandarinka
4x řízek s chlebem
1x takové ty bonbonky, něco jako lipo
0,5 l citronový čaj s cukrem
1,4 l Bylinkový čaj
1x zelený čaj (objem neznámý) 
0,4 l džus (nespecifikovaná příchuť ani množství dužiny)
1x bezová šťáva (objem neznámý)
1x šťáva (objem ani příchuť neznámá)
1 l neznámé tekutiny v PET flašce (snad voda)
1x nějaká voda (objem ani původ neznámý)

* Seznam potravin je založen na odpovědích 11 členů výšlapu. Pro získání přesného počtu pro 23 člennou výpravu je potřeba každou položku vynásobit koeficientem 2,09090909...

Pokud se Vám výšlap líbil, můžete sdílet, subscribovat, dát palec nebo zvoneček… Potěšíte tím Tima, kterého to motivuje k vymýšlení dalších akcí podobných této.

Miky a Veru

Fotky:

BABIA HORA (1725 m n.m.) - N 49°34.37965', E 19°31.75847'

Babia hora představuje s výškou 1725 m n. m. nejvyšší vrchol Beskyd i celých Vnějších Západních Karpat. Nachází se na hranici mezi Polskem a Slovenskem v oblasti Oravských a Žywieckých Beskyd. S prominencí 1075 m jde o druhou nejprominentnější horu Polska a třetí nejprominentnější horu Slovenska.